S velkým očekáváním se ve dnech 23. – 27. května 2022 uskutečnil zájezd deváťáků do Velké Británie. Řádně proškoleni, že v Anglii se jezdí vlevo a že ztráta pasu rovná se katastrofě srovnatelné jen s výbuchem sopky, jsme se v pondělí ráno doslova nasoukali do dvoupatrového autobusu a vydali se směrem na (Z)západ. Zájezd začal nesmělým seznamováním se s žáky (žákyněmi) z dalších dvou škol, které jely s námi. Cesta rychle ubíhala, řízky a buchty upečené starostlivými maminkami mizely a postupně jsme zjišťovali, že v autobuse se opravdu pořádně spát nedá.

Kolem půl sedmé ráno v úterý jsme se po vydatném spánku 2-3 hodin ocitli v přístavu Calais ve Francii, kde jsme museli projít pasovou kontrolou. Přes ni jsme prošli bez problémů, i když pasové fotky některých účastníků zájezdu stěží odpovídaly realitě. Pak zpátky do autobusu a už jsme mířili na nástupiště, z kterého celý dvoupatrový autobus najel do speciálního vagonu, ve kterém jsme měli projet tunelem pod kanálem La Manche. I když si někteří byli zcela jisti, že tunel nevydrží a náš autobus bude brzy plavat mezi žraloky a velrybami, za 20 minut jsme byli na druhé straně kanálu ve vysněné Velké Británii.

Velká Británie se nám představila jako zcela jiný svět. Nejenže všichni jezdili na špatné straně vozovky, ale ještě navíc byly všechny vzdálenosti v mílích a yardech. Okolo 9. hodiny jsme dorazili do Londýna. Paní průvodkyně nás dopředu varovala, že ji večer nebudeme mít rádi, protože nás budou šíleně bolet nohy, ale my jsme její mnohaleté zkušenosti nebrali příliš vážně. Jak jsme se mýlili!

Prohlídka začala u hradu Tower – nejstarší budovy v Londýně. Pak jsme přesunuli na Tower Bridge, kde jsme měli domluvenou prohlídku. Nejvíce nás zaujala prosklená část horní části mostu, skrze kterou se dala pozorovat auta a autobusy, které projížděly pod námi. Někteří odvážní žáci se rozhodli zkoumat sílu nosnosti skla různě intenzivními poskoky, což jsme jim jako pedagogický dozor brzy zatrhly. Po návštěvě Tower Bridge jsme se bláhově domnívali, že přijde přestávka na oběd, ale chyba lávky. A tak jsme s řízky v ruce pokračovali mírným poklusem v další prohlídce Londýna – the Monument, vojenská loď HMS Belfast, uličky podél řeky Temže a Millenium Bridge, na jehož konci nás čekala katedrála sv. Pavla, která kdysi bývala jednou z nejvyšších budov v Londýně, ale dnes je sotva vidět kvůli tomu, že ji obklopují mrakodrapy s originálními názvy jako „Okurka“, „Mluvítko“ nebo „Střep“. S příslibem výhledu na vrcholek katedrály jsme výtahem vyjeli do šestého patra na terasu nákupního centra. Jen jsme opustili výtah, spustila se taková průtrž mračen, že jsme vyhlídku na katedrálu dobrovolně vzdali a urychleně jsme výtahem zase sjeli dolů. Ale nezoufali jsme si – podle předpovědi počasí na renomované stanici BBC měly ten den být pouze „light showers“, což znamená mírné přeháňky, takže tato průtrž byla jistě jen výjimkou.

Oddělili jsme se od ostatních škol a vydali se na svou trasu londýnským metrem do Natural History Museum. Vystoupili jsme o stanici dřív, abychom si mohli prohlédnout známý obchodní dům Harrods a v klidném tempu dojít až do muzea. Za chvíli jsme však zjistili, že anglické počasí neposlouchá ani BBC a dělá si, co chce, protože nás zastihla prudká bouře i blesky a kroupami. Promočení, hladoví a unavení jsme dorazili do Natural History Museum. Prvním zájmem nebylo tedy překvapivě vidět kosti pravěké velryby, ale najít kavárnu a doplnit energii. Teprve pak jsme mohli zkoumat zajímavosti historie přírody. Po dvou hodinách jsme se sešli před muzeem a vydali se na cestu metrem k autobusu, která měla trvat cca 30 minut. To jsme však ještě netušili, že nás čeká akční úniková hra s názvem „Kdo se co nejpomaleji dostane do cíle“. Jelikož se někde v nějaké stanici metra něco stalo, přestaly jezdit podzemní linky, které nás měly dopravit k O2 aréně, kde na nás čekal autobus. Z předpokládané 30minutové cesty se stala cesta dvouhodinová, kdy jsme měli možnost na vlastní kůži zažít, co se děje, když se v Londýně v jedné stanici zastaví metro. V tu chvíli jsme zcela věřili, že londýnské metro přepraví denně 2.600.000 lidí. K autobusu jsme sice dorazili pozdě, ale všichni, což byl hlavní náš hlavní cíl. Zážitek přeci nemusí být pozitivní, hlavně že je intenzivní. Na ubytování jsme dorazili o půl desáté, s vděčností snědli večeři a šli spát.

Ve středu nás čekal výlet do přímořského města Brighton. Po cestě jsme se zastavili podívat se na slavné bílé útesy Beachy Head. Není divu, že Velká Británie získává elektrickou energii z větrných elektráren, protože takový vítr, jako byl na útesech, bychom v Čechách zažili tak na Sněžce. Moře i útesy byly nádherné, ale byli jsme rádi, že jsme zase zpět v autobuse. Za hodinu jsme dorazili do Brightonu. Vystoupili jsme u rozhledny, která je postavena na pláži a jmenuje se 360^o British Airways. A opravdu jsme měli pocit, jako bychom byli na letišti. Nejprve rentgenová prohlídka zavazadel a průchod rámy a pak nalodění do průhledné kopule, která nás vyvezla do výšky 162 metrů. Viděli jsme téměř celý Brighton a okolí a také moře.

Další zastávkou bylo brightonské molo s pauzou na oběd (možnost koupit si slavné „fish and chips“). S plnými žaludky jsme pak zamířili do podmořského akvária Sea Life Centre, kde jsme mohli projít i proskleným podmořským tunelem. Pak už jsme mířili k hlavnímu cíli dnešního dne – návštěva nákupního centra. Procházkou kolem Royal Pavilion (menší přímořský zámeček pro kratochvíle bývalého krále Jiřího) jsme došli k nákupnímu centru, Primarku a Poundlandu. Po nákupní horečce jsme se vrátili k autobusu a na ubytování.

Čtvrtek byl posledním dnem ve Velké Británii, který začal velmi časně ráno, konkrétně odjezdem v 6.00. Po dvou hodinách jsme z autobusu vystoupili ve čtvrti Greenwich a šli se podívat na nultý poledník a Greenwichskou observatoř. Po usilovném vysvětlování, že nultý poledník dělí zeměkouli na východní část a západní část, a ne na severní a jižní, jsme se vydali tunelem pro pěší pod řekou Temží k zastávce londýnské nadzemní dráhy. Tou jsme se přesunuli do čtvrti Canary Wharf, kde najdete pouze vysoké moderní mrakodrapy. Pak jsme se metrem dopravili do nejznámější části Londýna – Westmisteru. První zastávkou byl Buckinghamský palác, ale protože se v Londýně zrovna chystaly oslavy 70. výročí panování královny Alžběty II. a všude byly uzavírky, Buckinghamský palác jsme viděli pouze z dálky. Pokračovali jsme na náměstí Piccadily Circus, kde jsme vykoupili místní obchůdky se suvenýry a McDonald’s.

Procházka pokračovala na náměstí Trafalgar Square a pak ulicí Whitehall kolem Downing Street (sídlo britského premiéra, kam se ale stejně nemůže) až k Parliament Square, kde na nás konečně čekal Big Ben. Měli jsme štěstí, protože Big Ben se několik let opravoval a turisté z něho viděli jen lešení, ale my jsme ho viděli již v plné kráse. Vedle Big Bena jsme viděli the Houses of Parliament a už jsme se davem probírali k poslední turistické atrakci celého výletu – the London Eye, což je obrovské ruské kolo, na které se stojí dlouhé fronty. Naše škola se dobrovolně návštěvy London Eye zřekla, a tak jsme měli ještě trochu volného času na poslední nákupy a odpočinek. Pak už nás čekala jen plavba lodičkou od London Eye až k 02 aréně, kde na nás čekal autobus.

Posilněni ohřátými českými párky a anglickým chlebem jsme nasedli do autobusu a vydali se na cestu zpět do Čech. Plni dojmů a suvenýrů jsme opět projeli pod kanálem La Manche (tedy pod English Channel, protože když jedete směrem z Británie, nepodjíždíte nikdy nějaký francouzský průliv, ale „anglický kanál“. Cesta ubíhala snad ještě rychleji než na začátku zájezdu a za chvíli jsme stáli před naší školou. Po opětovné zkušenosti, že v autobuse so opravdu spát nedá, jsme se rozešli domů.

Zkušeností a vzpomínek v nás zůstalo jistě hodně. V Británii jsme poznali nejenom britské památky, ale také britský způsob života, který není horší nebo lepší než náš, je prostě jen jiný. Čím si můžeme být ale jisti, je, že se nám tímto zájezdem určitě rozšířil pohled na svět a že jsme nabyli nové zkušenosti. A o to šlo v první řadě. Máme na co vzpomínat.